Kola se naučil opravovat za pár kilo mouky. Ernest Colnago postavil bicykl na míru i pro papeže
Se světoznámým výrobcem bicyklů Ernestem Colnagem o kolech na míru, posedlosti dokonalostí a nejtěžším dni v životě legendárního cyklisty Eddyho Merckxe. Kola se naučil opravovat v dílně, nedostával za to plat, naopak jeho rodiče ostatním dávali mouku. Kolo později sestavil i pro papeže.
Máte štěstí, dnes má dobrý den, vítá nás v centrále firmy Colnago dvacet kilometrů od Milána jeden ze zaměstnanců. Mluví o Ernestu Colnagovi, muži, jehož jméno se stalo synonymem pro ta nejlepší jízdní kola na světě. "Jak to myslíte?" chceme vědět. "No, znáte to, géniové. Občas je to s nimi složitější," odpoví s úsměvem, který ovládají pouze lidé, kteří vyrůstali pod jihoevropským sluncem, a přitom nás usazuje v mistrově kanceláři. Té dominuje něco, co lze s trochou nadsázky nazvat "italským pořádkem". Fotografie dávných šampionů, politiků a celebrit, diplomy, děkovné dopisy, trofeje, závodní dresy, součástky − staré i nové. Na první pohled je zřejmé, že zakladatel firmy svou vášeň pro výrobu bicyklů objevil ještě dřív, než si v poválečné Itálii stačil sednout prach. A řídítka nehodlá pustit ani po více než 60 letech v čele své firmy. "Budu tady, možná ve vozíku… vozíku z karbonu anebo toho nejlepšího materiálu, který bude zrovna na trhu," vtipkuje 84letý "capo", kterému se z malého lombardského městečka Cambiago podařilo navždy změnit velký svět cyklistiky.
Býval jste skvělým amatérským cyklistou, zajezdíte si ještě občas na kole?
Nemám moc času, běžně to tady ráno v 7:30 otevírám a večer po šesté zavírám. Pracujeme i v sobotu. Jakmile jsem pár dní bez práce, začínám být strašně nervózní. Na dovolené si občas vyjedu na svém horském kole. Ale víte co, je mi 84 let, už nemusím s nikým závodit. Dělám jen to, co mi činí radost. Musím se ale samozřejmě také udržovat v kondici, a tak alespoň třikrát týdně jezdím doma na rotopedu. Třicet minut, to stačí.
Vaši rodiče byli zemědělci. Jak se tvářili, když jste jim poprvé oznámil, že nebudete pokračovat v jejich šlépějích?
Na svůj původ jsem patřičně hrdý, vždy mě však víc přitahovaly kola než pluhy. I když jsem u pluhu začínal. Bylo mi jedenáct dvanáct let, když jsem začal pracovat v jedné dílně nedaleko odsud, kde se opravovaly. Po pravdě řečeno, opravovalo se tam úplně všechno. Bylo to během druhé světové války a lidé si nemohli nové věci dovolit. Plat jsem tehdy nedostával. Bylo to dokonce naopak. Aby mě tam dělníci naučili svářet, museli jim rodiče každý týden do dílny přinést dvě kila kukuřičné mouky na polentu. Byla to jiná doba. Po večerech jsem ale chodil na soukromou školu − byli jsme tam tři kluci. Z jednoho se stal doktor, z druhého inženýr a ze mě, no však víte. Po válce jeden z mých kamarádů objevil inzerát, že milánská společnost Gloria, na jejíchž kolech tehdy jezdili špičkoví závodníci, hledá nové řemeslníky. Zalhal jsem, že už mi bylo čtrnáct a nastoupil.
Proslulé desky Ernesta Colnaga, kam během cest ukládá veškeré své nápady. Například vyprofilování horní rámové trubky ho napadlo během letu z Los Angeles do Tchaj-peje.
Jak se vám vedlo?
Začal jsem pro ně pracovat 25. listopadu 1945. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Sněžilo a vlak, kterým jsem v pět hodin ráno vyrážel do Milána, byl strašně narvaný. Udělali ze mě pomocnou sílu svářečů. Tehdy se řemeslníkům platilo za kus, takže si dokážete představit, že s námi nezacházeli zrovna v rukavičkách. A rozhodně to nebyla továrna, jaké znáte vy. Nízké stropy, žádná ventilace, všude kouř. Já přitom začal jezdit závodně na kole, a tak jsem po dvou letech u svářečky požádal, zda by mě nemohli přemístit do nějaké zdravější části fabriky. Skončil jsem u montérů, což byl mnohem příjemnější flek. V devatenácti už jsem byl "capogruppo" a vedl dvanáctičlenný tým stavitelů kol.
Ernesto Colnago (92)
Svou první dílnu otevřel v roce 1952 kousek od Milána v obci Cambiago, kde firma Colnago sídlí dodnes. Ponk si tehdy dvacetiletý Ernesto vyrobil z rodinného morušovníku, který jeho otec kvůli vášni svého syna neváhal porazit. Chybějícího stromu na zahrádce rodina nikdy litovat nemusela.
Z Colnaga se v následujících letech stala jedna z nejvýraznějších postav světové cyklistiky. Jako stavitel kol a vytrvalý inovátor spoluformoval kariéry mnoha legendárních cyklistů v čele s pětinásobným vítězem Tour de France Eddym Merckxem. A přitom změnil i cyklistiku samotnou.
Značka Colnago byla například první, jež začala pro stavbu rámů používat karbonová vlákna, dnes stěžejní materiál pro výrobu moderních kol. V červnu 2006 italský prezident Giorgio Napolitano udělil Colnagovi čestný titul Cavaliere del Lavoro.
A slibně se rozjížděla i vaše kariéra závodního cyklisty…
Ale tehdy už jsem tušil, že ze mě velký šampion nikdy nebude.
Úraz, při němž jste si tehdy zlomil nohu, lze tedy vnímat spíš jako zásah štěstěny?
Il destino − osud. Určitě by ze mě nikdy nebyl tak dobrý závodník, jaký se ze mě stal stavitel bicyklů. Nohu mi dali na dva měsíce do sádry. Rozhodl jsem se tedy, že zavolám majiteli Glorie, ať mi domů pošle pár kol, že je v mezičase mohu vyplétat. Ukázalo se, že jsem tímto způsobem dokázal za týden vydělat víc peněz než za celý měsíc v továrně. A když se mi noha uzdravila, už jsem neměl důvod se kamkoliv vracet. Z Glorie mi začali posílat i rámy a všechno ostatní a já se pustil do sestavování kompletních závodních speciálů. Měsíčně jsem jich zvládl smontovat 120. Namísto výplaty jsem si nechal posílat náhradní díly, s nimiž jsem pozvolna začal stavět vlastní kola pod svým jménem. To byl rok 1954. Měl jsem tehdy miniaturní dílničku jen pár set metrů odtud. Známý cyklistický novinář Rino Negri ji později nazval "větší skříní". Ale bylo tam vše, co jsem tehdy potřeboval − nějaké nářadí, žádné hodiny a spousta práce.
Jak důležité pro vás bylo setkání s profesionálním cyklistou Fiorenzem Magnim?
No, vedlo k tomu, že jsem se jako mechanik zúčastnil šestadvaceti ročníků Giro d'Italia a 25 Tour de France. Magniho jsem potkal během jedné tréninkové jízdy. Měl nové kolo a strašně si stěžoval na bolest v nohou. Všiml jsem si, že má zřejmě špatně sesazené kliky. Pozval jsem ho do své dílny a upravil nastavení. Odjel domů a druhý den mě požádal, zda bych ho nechtěl doprovázet na Giru jako mechanik. Bylo mi 22 let a nikdy předtím jsem necestoval. Dokonce jsem si musel od švagra vypůjčit kufr − obrovské dobrodružství. První dvě sezony jsem dělal bez toho, že bych si řekl o jedinou liru. Skvělá škola.
V jednom předešlém rozhovoru jste řekl, že někteří lidé přijdou na svět, aby se z nich stali doktoři, bankéři anebo umělci. Vy prý jste rozeným stavitelem kol. Jaký je recept vašeho úspěchu?
Jsem obyčejný člověk. Normální. Nemám žádné superego. Jsem úplně stejný, jako jsem byl ve dvaceti. V ničem jiném to není. Dnes se každý chvástá, především na sociálních sítích − to není můj styl. Důležitá je každodenní práce a zůstat sám sobě a tomu, v co věříte, věrným.
V roce 1960…
Byly letní olympijské hry v Římě. Luigi Arienti si tehdy na kole Colnago dojel pro zlato ve stíhacím závodě družstev. Moc dobře si na ten den pamatuji.
Aby ne, italský úspěch znamenal pro vaši značku velký průlom.
Pro Luigiho jsme udělali na tu dobu zcela výjimečné kolo. Tehdy bylo standardní, že všichni v národním týmu závodili na tom samém stroji. Já jsem ale rozhodl, že Arienti potřebuje kompaktnější, kratší bicykl, který méně vibruje a jehož geometrie mu umožní vyvinout víc síly na přední kolo. Dlouhá kola se tradičně vyráběla proto, že byly špatné silnice a ony lépe absorbovaly otřesy. Celé sestavení kola se tehdy orientovalo spíše na pohodlí než závodění. To jsem chtěl změnit a možná jsem tím změnil i celou cyklistiku.
V podstatě jste tehdy světu představil první závodní kolo na míru.
Když se to tak vezme, tak jsem dělal celý život jenom kola "su misura". Každý závodník přece zaslouží individuální přístup a řešení střižené přímo na něj. Jak můžete například na standardním kole rovnoměrně šlapat, když máte jednu nohu kratší než druhou? Už geometrie kola, s nímž Gastone Nencini v roce 1957 triumfoval na Giro d'Italia, byla upravena přímo podle jeho potřeb. Vždy se snažím pro jezdce udělat maximum a je mi úplně jedno, zda jde o mladého amatéra, nebo o cyklistickou legendu. Naši společnost odjakživa hnaly kupředu inovace. Podívejte, tady mám desky − je na nich napsáno Hodně cestování, málo spánku − a sbírám si do nich veškeré své nápady. Tady to mám: například naše vyprofilování horní rámové trubky mě napadlo během čtrnáctihodinového letu z Los Angeles do Tchaj-peje. Nebo tady − první nákresy prototypu C50 vznikly zase při letu z Tokia do Frankfurtu v noci na 22. října 2001. Víte, jsem posedlý hledáním dokonalého kola.
Já myslel, že to dokonalé jste už udělal. Pro papeže Jana Pavla II.
To bylo v létě 1979. Vybavuji si strašné vedro. Věděl jsem, že papež je vášnivým cyklistou, proto jsem mu udělal pozlacené kolo. Setkali jsme se na Svatopetrském náměstí a byl z něj úplně nadšený. Zvedl kolo do vzduchu a řekl, že je neskutečně lehké a že je velká škoda, že takové neměl už dávno. A pak požehnal všem cyklistům a cyklistice jako takové. Řekl mi, že když ještě bydlel v Krakově, alespoň dvakrát týdně jezdil na vyjížďky. Vždy kolem 45 kilometrů. Z kola měl opravdovou radost, jediný problém je, říkal, že z bezpečnostních důvodů nemůže jezdit po Římě. A tak mě poprosil, zda bych mu nemohl dát sportovní kolo, s nímž by mohl jezdit po Vatikánu. Bral ho také často na vyjížďky během svých pobytů na letním sídle v Castel Gandolfo. To první jsme dostali zpátky do našeho muzea po jeho smrti, druhé zůstalo s jeho osobními věcmi, protože ho používal téměř každý den. Není běžné, že můžete být papežovým dodavatelem kol a my si té příležitosti velmi vážíme.
S Janem Pavlem II. ve Vatikánu v létě 1979. Papež byl vášnivý cyklista a Colnago mu kromě slavného pozlaceného kola dodal i jedno sportovní.
Vzpomínáte ještě, kdy jste poprvé potkal legendárního cyklistu Eddyho Merckxe, vítěze pěti Giro d'Italia a pěti Tour de France?
Poprvé jsem ho viděl závodit, když vyhrál mistrovství světa amatérů, které se jelo kolem francouzského městečka Sallanches. To bylo v roce 1964. Tehdy jezdil pro Peugeot. Podruhé jsem ho potkal těsně před závodem Milán−San Remo, na který jsem mu věnoval speciálně vypletená kola a pedály. Druhý den porazil Gianniho Mottu, který tehdy jezdil za nás, a tak jsme se spřátelili. Nebyl to muž mnoha slov − nezáleželo na tom, jestli svítilo slunce, mrzlo anebo venku padaly trakaře, Eddy Merckx byl pořád ten samý. Ale dřel jako zvíře. Vzpomínám, jak si ještě těsně před Světovým pohárem ve švýcarském Mendrisiu vyrazil na 380kilometrovou vyjížďku. Varoval jsem ho, že až bude unavený, má prostě zastavit. On se jen usmál a odvětil: Nikdy nezastavuju!
Byl neúnavný…
To si pište. Felice Gimondi, rovněž famózní cyklista, si mi kdysi postěžoval, že kvůli tomu, jak se za ním musel celou kariéru honit, zestárnul o 20 let. Víte, Merckx se jako vítěz už narodil. Jiné než první místo pro něj nebylo akceptovatelné. A zdaleka nešlo pouze o cyklistiku, bylo mu úplně jedno, zda zrovna hraje tenis, fotbal nebo Člověče, nezlob se. Proč myslíte, že se mu říkalo Kanibal? Na druhou stranu by se býval nemohl stát tak významnou figurou bez všech těch ostatních závodníků, kteří ho tlačili kupředu.
Jak důležitá byla spolupráce s Merckxem pro vaši společnost?
On byl vycházející hvězdou mezi cyklisty a já mezi staviteli kol. Vzájemně jsme si pomáhali růst. Dělal jsem pro něj speciální vidlice, speciální rámy. Kolo, na němž v roce 1972 překonal v Mexico City světový rekord v hodinovce (ujel vzdálenost 49 432 metrů − rekord vydržel až do roku 2000, kdy ho o 10 metrů překonal Chris Boardman), tehdy vážilo jen něco málo přes 5,5 kilogramu. Merckx byl součástí naší rodiny, ráno za námi přijel z Bruselu a večer odjížděl s novým rámem. Za sezonu jsme mu takhle udělali klidně i 20 kol. Na druhou stranu musím říct, že jsem za svou kariéru spolupracoval s víc než dvěma tisíci cyklisty a všichni pro mě byli důležití, všichni byli Eddy Merckx. A také jsem více než 25 let sponzoroval cyklistiku v bývalém východním bloku. Dnes se mě lidé často ptají proč.
Proč?
Jednoduše jsem chtěl závodníky za železnou oponou podpořit. Nebyli tam žádní profesionálové, na druhou stranu tam bylo velké množství skvělých amatérů, kteří vyhrávali olympiády, Závody míru či Tour de l'Avenir. Naše značka se tak dostala i do těch nejodlehlejších koutů světa. Říkám to proto, aby vaši čtenáři pochopili, že dějiny Colnaga nejsou pouze o Merckxovi. Malí, velcí, známí, neznámí − všechno to byly mé děti a za úspěch Colnaga vděčím každému z nich. Merckx byl jedničkou, protože byl prostě neúnavný. Ale kdo ví, možná by se mezi amatéry z Východu našli tací, kteří ho mohli porazit, ale nikdy na to nedošlo.
Minimálně 25. října 1972 při oné slavné "hodinovce" ale prý na své hranice narazil…
Jsem pevně přesvědčen o tom, že to byl nejtěžší den v Eddyho životě. Celou hodinu neskutečně trpěl. Když pak slezl z kola, opřel se mi o rameno a řekl: Basta, to je naposledy, co jsem něco takového udělal. Neměl nikdy ideální cyklistickou postavu, jeho jedinečnost ovšem spočívala v úžasné schopnosti regenerace. Pět minut po dojezdu mu lékaři naměřili pulz 44 tepů za minutu. Hrál v úplně jiné lize.
Nazval byste tu dobu zlatou érou cyklistiky?
Vy jste ještě mladý. Když začnete jako mladý chudý člověk, pak je pro vás každý krok kupředu důležitý. Skutečnost, že si najednou po práci dopřejete teplou sprchu, vám může připadat jako zázrak. Pak začnete přespávat v luxusních hotelech. To je taky super. Anebo musíte spát v autě jako já v roce 1957 s někdejším vítězem Tour de France Gastonem Nencinim. Hotely byly tehdy tak zaneřáděné hmyzem, že jsme se obávali, že nás sežere. Ale i to mělo své kouzlo. Co tím chci říct? Každá éra má svůj příběh. Je krásné, když jíte biftek, ale taky není špatné, když nemůžete jíst vůbec, protože to kvůli práci prostě nestíháte. Jediné, co je v životě důležité, je trpělivost a upřímnost. Budete-li trpělivý a upřímný, dobré věci se začnou dít samy od sebe. Velká vítězství jsou skvělá, přesto se musíte umět radovat i z malých věcí v životě. Pak nikdy nezestárnete. Když jsem se měl například poprvé osobně setkat s Enzem Ferrarim, tak jsem byl strašně nervózní. Po deseti minutách z nás byli bratři. Spojovala nás stejná vášeň: on stavěl auta, já kola. Bavili jsme se o řemeslu a všechno ostatní kolem − sláva, peníze, postavení − ztratilo v tu ránu svůj význam.
Pojďme si říct něco o tom, proč jste Enza Ferrariho vlastně navštívil. Nevděčíme tomu setkání náhodou za další revoluci v cyklistice, kterou jste tehdy odstartoval?
Stal jsem se tím, kým jsem, protože jsem se snažil vždy myslet mimo nastavené mantinely. Odjakživa jsem věřil, že pokrok nelze zastavit, a pátral jsem po nových inovativních materiálech − titan, aluminium. Počátkem 80. let jsme začali experimentovat s karbonem. No a když už jsem se tímto materiálem začal zabývat, rozhodl jsem se, že oslovím jedinou komerční společnost, která o něm něco ví − Ferrari. V té době byli všichni přesvědčeni, že je karbon pro výrobu kol zcela nevhodný, protože nedokáže vzdorovat mechanické zátěži. Když jsme v první polovině 90. let představili karbonový model C40, řada expertů tvrdila, že jsme se zbláznili, že bude jízda na takovém kole na dlážděných ulicích příliš nebezpečná. Jejich názor se začal měnit, až když jsme s tímto kolem vyhráli pětkrát Paříž−Roubaix, jeden z nejnáročnějších silničních závodů světa, který se jede z velké části na dlažebních kostkách. Standardem se karbonové rámy však staly až po roce 2000.
Když už se bavíme o lásce k cyklistice, jak jste vůbec prožíval dopingový skandál kolem Lance Armstronga?
Podívejte se, svět se vyvíjí a s ním i medicína. V 20. letech si Alfredo Binda před startem Gira dal pravděpodobně dvě silná espresa. Tehdy se průměrná délka života pohybovala někde kolem 55 let. Dnes je přes 80. Nemyslím si, že měl být Armstrong zbaven všech vítězství, a už vůbec ne těch sedmi triumfů z Tour de France. Kdo vyhrál, ten vyhrál − možnosti měli všichni stejné. Tím se ta éra měla tehdy uzavřít a mělo být jasně řečeno: jakmile tě načapáme teď, finito, jdi domů, basta. Proč k čertu čekali několik let, než mu ta vítězství vzali, myslíte si snad, že o tom nevěděli? Odpověď je jednoduchá − vydělával všem velké peníze. Ale doping je dnes všude, dokonce i v kulečníku. Takový je život. Chcete-li se prodrat na špičku, nemůžete do boje přijít s lukem a šípy, když mají ostatní samopaly.
Jak důležité je pro vás v životě vítězství?
Vítězství je důležité, abyste světu mohl ukázat svou značku, vyvěsil svou vlajku. Nikdy ale nesmíte zapomenout na to, že čím výše vaše vlajka visí, tím silnější je vítr, s nímž musí bojovat. Musíte ale pochopit jedno: bavíme-li se společně o Colnagu, tak se nebavíme o cyklistickém průmyslu, o byznyse. Bavíme se o lásce ke kolům. Z ní čerpáme naši energii, ona mě drží při životě. Samozřejmě že musíme soupeřit s těmi velkými americkými giganty, kteří sypou miliony do reklamy, abychom přežili. Tahle firma se však zrodila a dodnes žije proto, aby vyráběla kola. Ne proto, aby generovala bohatství.
Výroba kol značky Colnago se už přes šedesát let odehrává 20 kilometrů severovýchodně od Milána v obci Cambiago, kde si Ernesto v roce 1952 otevřel první dílnu.
V Maranellu v roce 1986 u Enza Ferrariho (sedící). Se slavným konstruktérem Colnaga spojovala stejná vášeň: jeden stavěl auta, druhý kola.
Jeden z nejúspěšnějších cyklistů historie Eddy Merckx v dresu italské stáje Molteni na Tour de France.
Zdroj: Hospodářské noviny